O Hitlerově genialitě...

    Pokud opravdu existuje jasnovidectví může se zdát nesporným, že už nyní existuje budoucnost. Z toho plynoucí nežádoucí důsledky jsou pak jedním slovem strašlivé. I když, co když... Pokud někdo z vás sleduje leckdy krkolomné, v každém případě však exotické myšlenkové konstrukce teoretické fyziky a dalších vědátorských disciplín, v nichž minulost, přítomnost a budoucnost svorně prodlévají vedle sebe, a má své místo případně i nadčasovost, lze tudíž považovat za možnou i existenci jasnovidectví. Objevují se přitom natolik bizarní procesy, že nám tachyonové světy, paralelní vesmíry, zpětné světové linie a vše ostatní, co nám vědátoři v rámci časoprostorových modelů nabízejí, bude připadat jako naprosto přirozené.
    Každý z nás zná předtuchy, ať už osobně, nebo z vyprávění. Vysledovat a vypátrat případnou podstatu předvídání je obtížné, ba nemožné. Hranice jsou příliš nezřetelné, a podíl „normálních“ dílčích informací, neregistrovaných indicií a podobně, se nedá stanovit dostatečně přesně. Jinými slovy nic určitého nevíme. S tím úzce souvisí, samozřejmě mezi jinými záležitostmi i vehementní diskuze, která se už delší dobu vede o otázce zda Adolf Hitler měl, či neměl jasnovidecké schopnosti. Pokud se podíváme na závěrečný výsledek jeho válečných snah, zřejmě bychom v jeho případě jasnozřivost odmítli, jenomže ono to tak jednoduché zase není. Koneckonců i méně extravagantní současníci klidně ignorují naprosto konkrétní informace o hrozících osudových vývojových trendech. Je historickou skutečností, že Hitler od svého uchopení moci v roce 1933, až do osudového útoku na Polsko roku 1939, dokázal jako jediný předvídat reakce svých protivníků, a podle toho volil provokativně agresivní tahy v mocenské politice. Ať už šlo o otevřenou politiku opětovného vyzbrojení Německa, která byla v rozporu se všemi mezinárodními smlouvami, o obsazení Porýní, hazardní hru o Československo, nebo násilné připojení Rakouska, vždy všechno vyhodnotil lépe než generální štáb a všichni ostatní údajní odborníci.
    Toto chladnokrevné lavírování kolem četných a víc než riskantních úskalí - například Francie naléhavě a opakovaně prosazovala vojenskou intervenci, která tehdy představovala jen velmi skrovné riziko, ale Anglie takové řešení odmítla - se nepochybně stalo jedním ze základních pilířů Hitlerovy pověsti coby vojenskopolitického génia. Alespoň zpočátku. Jako důkaz jasnozřivosti to přesto nevyznívá příliš přesvědčivě. K povaze všech hazardérů jistě patří i tendence hodně riskovat. Odpovídajícím způsobem dramatické a „nepředvídatelné“ je jejich chování i v případě, že risk vyjde a oni vyhrají. Jenže u Hitlera lze namítnout: Kde zůstaly jeho jasnovidecké schopnosti při vpádu do Polska, který později vedl k jeho zániku? Ačkoli to zní zvláštně mohly být, ovšem za předpokladu že jimi opravdu disponoval, nadmíru aktivní. Pokročme dál v této spekulaci a představme si, co by člověk s jasnovideckými schopnostmi tehdy v bezprostřední budoucnosti, tedy v týdnech a měsících po okupaci Polska v roce 1939 mohl vidět, a dospějeme k závěru že patrně vůbec nic. Vizi budoucnosti si totiž nemůžeme představovat jako jasně formulovanou zprávu s kalendářními údaji a exaktními popisy situací, nýbrž jako namátkové kaleidoskopické dojmy zprostředkovávající pohled na věci příští. Takový pohled by pro přelom let 1939/40 neukázal žádné válečné aktivity. Spojenci sice vyhlásili Německu v roce 1939 válku, ale nikde se nebojovalo. Německé a francouzské vojenské jednotky se přes hranici upřeně pozorovaly, vcelku se však nic nedělo. Na západní frontě stála nejsilnější armáda na světě - za takovou byla francouzská armáda skutečně považována - proti pouhým šestadvaceti německým divizím, ale ani náznakem se nesnažila opustit svá gigantická opevnění z oceli a betonu známé pod názvem Maginotova linie. Tento kuriózní stav vešel do dějin pod označením „podivná válka“, v německy mluvících zemích se užívá termín Sitzkrieg, v anglosaských státech phony war. I ten nejefektivnější jasnovidec by musel být zklamán, což ovšem zdaleka neznamená, že Hitler byl jasnovidec. Pro tuto odvážnou teorii však přece jen existuje indicie, na níž si lze patrně demonstrovat problematiku nazírání budoucnosti. Dne 19. září 1939 pronesl Hitler v Gdaňsku svůj první válečný projev. Němci drželi Polsko pevně v rukou a početné části německého vojska se už přesunovaly domů. Ve Varšavě sice ještě vyvíjelo aktivitu několik ohnisek odporu, ale všechno už bylo otázkou jen několika dní. Generální štáb i všichni obyčejní Němci se domnívali, že válka skončila. Německo dosáhlo zenitu moci - a v jeho čele stál Adolf Hitler. Tomu odpovídal i jeho projev v gdaňské cechovní hale. Avšak během Hitlerova plamenného proslovu, který posluchačstvo doslova fascinoval, se stalo něco velmi podivného. Americký novinář a spisovatel William L. Shirer, autor věhlasné knihy Vzestup a pád Třetí říše, se tenkrát nacházel mezi posluchači a mohl tedy popsat Hitlerovo naprosto nečekané expozé. Vůdce bez viditelného důvodu náhle několikrát zvolal: „Nikdy nebudeme kapitulovat!“ Kapitulovat? Před kým? A proč? Komu to Hitlerovo zvolání mohlo být určeno? Zvolání vymykající se z celkového konceptu projevu? I když se v pozdějších válečných letech tato formulace stala Hitlerovým vyznáním víry, v Gdaňsku 1939 rozhodně nemohla vyznít správně. Nebo se prostě neobjevila ve správné době... Je zbytečné spekulovat kde je pravda. Ačkoli takové zprávy vyznívají zvláštně, a člověk může jen hádat co Hitlera v témže roce přimělo při projevu v mnichovské pivnici k tomu, aby své stoupence ohromil neočekávanou vyhlídkou na asi pět let trvající válku, jde pořád jen o indicie. Tento příklad, který přímo vyzývá k námitkám, by měl pouze ukázat, jak je těžké vymezovat předvídání, respektive ho mimo veškerou pochybnost vůbec identifikovat. Chtít ho ještě navíc hodnotit - zvláště následně - je obtížné a nepříliš průkazné. Sám Adolf Hitler se sice vždy označoval za vizionáře, ale nikdy za jasnovidce. Jiní zase o sobě klidně tvrdí, že dokáží poodhrnout závoj budoucnosti. Opravdu to svedou?