Začtěte se do výpovědí o druhé světové válce z pozice prostého německého vojáka. Vypráví o jedné z klíčových bitev, o bitvě u Stalingradu, která znamenala obrat ve druhé světové válce. Hrdiny jsou členové posádky německého tanku, kteří v něm strávili čtyři měsíce než jim ho Rusové rozbili. Jsou účastníky bitvy od prvních útoků na město a prošli peklem krvavé bitvy...
    První tank už si našel svou kořist. Nadporučík, profesor z Mnichova ve středních letech, vyhodil rukama v marném gestu, jak se pokoušel odrazit ránu. Jenže lidské paže jsou křehká obrana proti třiceti tunám kovu a T-34 je smetl pohrdavě stranou a jel si pro zbývající oběti. A teď, konečně, došla řada na nás. Jely si pro nás v řadě a hudba k tomu vyřvávala. Poprvé byl přímo ohrožený i generál. Zuřivě na nás řval, abychom zůstali na místě, ale Porta, který se zdržel, jen co mu stačil čas na vulgární gesto odporu, vylítl z díry a mazal po sněhu, následovaný svou černou kočkou, která na Portovi visela jako veš, a snášela s ním různé rány osudu. Zadržel jsem dech, hlava mi v panice kmitala ze strany na stranu, jak jsem se pokoušel sledovat zároveň se blížící tanky i mizejícího Portu. Důstojníci čekali, že generál začne střílet. Teď, když i on sám čelil smrti, zachovají si jeho fanatické principy platnost?
    Patrně ne. Generál náhle čile vyskočil a uháněl za Portou tak rychle, jak ho nohy v hlubokém sněhu dokázaly nést. To byl signál pro ostatní. S hlavami sehnutými a plícemi ztěžka oddechujícími jsme opustili své stanoviště a uháněli jsme pryč před tváří nepřítele. Bylo to očividné vypovězení poslušnosti Führerovi. Do posledního muže, do posledního náboje...
    Tanky vyrazily za námi, mechanické nestvůry pronásledující lidi. Každý, kdo klopýtl nebo škobrtl, každý, kdo zůstal pozadu, toho tanky dostihly a rozdrtily, zatímco my ostatní jsme se bez ohlédnutí plahočili dál, až příliš vděční, že nám utrpení a smrt kamarádů poskytuje několik vteřin odkladu. Bylo mi jedno koho tanky dostihly, pokud jsem to nebyl já. Můj děs byl příliš velký, než aby mi popřál přepychu starat se o kůži někoho jiného. Lapal jsem po dechu, supěl jsem a vzlykal a klopýtal jsem dál po sněhu. Bylo nemožné vydržet rychlé tempo moc dlouho, sníh byl příliš hluboký, lepil se na nohy a připomínalo to pokus o prodírání se písečnými dunami. Vzduch byl tak ledový, že v hrdle pálil a trhal člověku plíce. Z nosu mi začala téct krev a mezi vzlyky a supěním a krvácením jsem se nejdřív zakuckal a pak jsem se začal dusit. Náhle jsem zakopl a padl jsem jak dlouhý tak široký do hluboké závěje. Připomínalo mi to spíš horkou koupel. Nebo peřinu. Nebo vysokou pec. Když mě vařící kotel sněhu uchopil do žhavého obětí, vydal jsem ze sebe mučivý výkřik. Bolest byla extatická. Bylo to krásné. Zmocnila se mě a ukolébala mě a já si přál, aby to tak trvalo pořád dál...
    Náhle mě za rameno popadla velká ruka a vytrhla mě z hypnotického obluzení. Visel jsem bezmocně s nohama nad zemí a Drobeček se mnou mával jako s krysou.
    „Co je to s tebou?" obořil se na mě hrubě.
    Pustil mě na zem a vyťal mi tvrdý políček. Z nosu mi vytryskla krev a zkropila zem pod mýma nohama. Za námi se kolíbal tank T-34 a plamenomet už skoro dosahoval přes sníh až k nám.
    „Hni kostrou!" zařval Drobeček.
    Chňapl mě za ruku, uháněl po sněhu a vlekl mě za sebou. Kousek před námi jsem zahlédl Portu a generála, jak utíkají bok po boku s černou kočkou v patách...
    Po porážce německých vojsk 6. armády generála Friedricha von Pauluse v lednu 1943 a jeho zajetí 31. ledna se pokoušejí uniknout z obklíčení. Pěšky ujdou stovky kilometrů pod velením zpočátku fanatického generála SS. Na konci strastiplné cesty pochopí jednu krutou pravdu: člověk se dokáže vypořádat s nejtěžšími přírodními překážkami a má pouze jednoho skutečného nepřítele - člověka...